Poprvé na Labi
Když mi bratránek den před státním svátkem napsal, jestli bych nejel na Labe, nemohl jsem odmítnout. Už delší dobu jsem plánoval, kam na ryby, když je volno a takhle jsem si mohl splnit jeden ze svých dalších cílů rybáře amatéra - podívat se na Labe.
V Úterý odpoledne jsme tedy vyrazili. Na místo jsme se dostali těsně před setměním, na poslední chvíli, za zbytku slunečního svitu jsme zakrmili, připravili pruty a doufali, že se ještě stihne ukázat nějaká ta ryba. Bohužel, klid u vody nenarušily ani ryby a tak nezbývalo než doufat, že ráno bude líp.
Ráno, ještě ve spacáku vážu PVAčka a hodne moc se přemlouvám, abych z vyhřátého spacáku vlezl do rosou zmáčené trávy. Chvíli po nahození mi ale zpříjemňuje vstávání krásný 6ti kilový šupináč. Moje první ryba z řeky. Moje první ryba z Labe. Opět nezklamala moje oblíbená příchuť boilies a tak jsem si mohl přidat do sbírky pár dalších fotek a příjemných zážitků. Ryba po vyfotografování samozřejmě putuje zpět do svého živlu a já vkládám naději do další kuličky.
Nekonečné čekání po třech hodinách přerušuje řev hlásiče. Jízda jak z učebnice. Kapr ten souboj bral nějak moc vážne:) a upaloval k druhému břehu řeky. Další "nové" zážitky - souboj s říčním kaprem opravdu stojí za to a touha po vítězství byla obrovská. Až na podruhé se mi podařilo vytáhnout bratránka ze spacáku, obout ho do holin a ověsit podběrákem. Po několika minutách je kapr na podložce, míra ukazuje 82cm a váha se zastavuje na 10ti kilogramech a něco málo drobných k tomu. V mé první "sezóně" moje druhá desítka! A první z Labe! :) Měl jsem radost. Měl jsem, mám a mít budu. Zbytek dne byl bez záběrů, bohužel. Ale zážitek si přeci jen odvážím a těším se, až se na tuto krásnou řeku opět vrátím.
Petrův Zdar!
Jak jsem se vracel k rybařině
O rybařině jsem vždycky věděl, že je to nádherný sport. Jako dítě mě s sebou táta brával na ryby, jezdili jsme na chatu na Nechranickou přehradu a mě se to zalíbilo tak, že jsem časem začal na ryby chodit sám. Začínal jsem na malých rybnících po sousedních vesnicích, s povolenkou tehdy za 10Kč/den:), ale to bylo časem málo a já chtěl víc.
Táta, tou dobou už nerybář, si tedy kvůli mě obnovil členství v MO, já se také stal členem ČRS a začal mě vozit po okolních rybnících a pískovnách. Pro mě to bylo něco nového. Možnost chytat na větších vodách, možnost chytit větší rybu. Jenže tátova pracovní vytíženost mu nedovolovala být u vody moc často a jezdit "někam dál", takže námi nejčastěji navštěvovaný revír byla Proboštská jezera a pískovny kolem. Ani nevím, jestli jsem tam někdy chytil rybu, přeci jen už je to 15let, ale myslím, že ani ne.
Pak přišlo období střední školy a fenoménu konce 20. století - počítačů. Tím pro mě rybařina skončila. Nejbližší vodu jsem měl 10km daleko a jediná možnost jak se tam dostat, byla na kole. Táta s rybařinou také přestal a já jsem období puberty proseděl u počítačů. Pravda, nyní mě to živí, ale kdyby to šlo vrátit zpět, neváhal bych. Ten čas šel využít určitě lépe a příjemněji... ale to je na jiné povídání.
Čas šel dál a zbytky mé rybářské výbavy se přikryté vrstvou prachu válely pod postelí. Někdy na jaře loňského roku (2010) jsem si začal říkat, že by bylo fajn se zase někdy podívat k vodě, odpočinout si, užít si klidu a možná si i chytit nějakou tu rybu. Navíc tehdejší přítelkyně se začala aktivně věnovat koňům a mě zkrátka chyběl nějaký ten sport, kterému bych se také věnoval. Jenže to byla jen slova a k ničemu z toho jsem se nedostal...
Letos na jaře se to ale zlomilo. 1.4.2011, na firemní akci na Orlíku. Bylo krásné počasí, tak jsem se šel podívat k nedaleké přehradě. Došel jsem ke sluncem prohřáté zátoce a první věc která mě napadla, nebylo nic jiného, než že by bylo fajn si tady posedět a zarybařit. Že mi to zkrátka chybí. Rozhodl jsem se na nic nečekat. Následující den jsem otočil barák vzhůru nohama a (naštěstí) našel starý rybářský lístek. Další cíl byl magistrát v Mladé Boleslavi, kde jsem si lístek obnovil a ještě ten den jsem se spojil s ekonomem MO v Benátkách nad Jizerou, který mi i ve svém volném čase ochotně vypsal povolenku. Za to mu patří velké díky, jinak bych to čekání asi nevydržel:)
A bylo to. Po 10ti letech opět člen ČRS a mohlo se jet na ryby:) Zlikvidoval jsem tuny prachu z mé staré rybářské výbavy a v tu chvíli jsem se sám sebe zeptal, jestli to myslím vážně, že s takovou hrůzou chci jet chytat ryby. Ale já v tu dobu k vodě prostě musel, ta touha nešla zastavit. Poté jsem byl samozřejmě nucen hromadu věcí vyměnit, dokoupit a hlavně - naučit se moderní kaprařině. Cesta to bude ještě dlouhá, ale věřím, že úspěšná. Ale o tom jindy:)
Petrův Zdar!
